Oslava narozenin

Oslava mých osmnáctých narozenin začala tak trochu fiaskem. Naplánoval jsem ji na 21. března, tedy výjimečně druhý jarní den do čajovny U Dvou Šálků. K rezervaci míst jsem se ale dostal až v onen týden ve středu: „Dobrý den, mohl bych si u vás na pátek udělat rezervačku?“ - „Kolik lidí?“ – „Deset“ – Měl jsem pocit, že v tu chvíli omdlí, nebo právě omdlel. – „A kdy?“ – „V sedm“ – „No to tu máme plno“ – To mi došlo, že z deseti pozvaných někdo nemůže – „Možná by mi stačilo šest míst“ – „No, pokusíme se…“ S přibližujícím se datem se mi omlouvalo čím dál tím víc lidí. Na druhou stranu vše chápu. Byl pátek a všichni chtějí z našeho prefabrikovaného města vypadnout alespoň na chvíli na čerstvý vzduch. Nakonec jsme dorazili čtyři. Ani moc ani málo, tak akorát na komornější oslavu komorních a barokních narozenin (osmička je kulatá dost). Nebudu ale napínat, protože potud jsem všechno tak nějak podvědomě tušil a zatím měl pevně v rukou. Ještě předávání dárků proběhlo v souladu s mým očekáváním i když s dárky mě všichni moc mile překvapili. Mé nejlepší spolužačky a kamarádky mi darovaly nádherného hrošíka, který hned doma obdržel čestné místo po mém boku (na rozdíl od mých sester v pokoji mám jenom dva plyšáčky a to opravdu kapesních rozměrů). Kamarád z paralelky mě s mapou Brd zval na nedělní výlet na čerstvý vzduch. Zanedlouho z nás čtyř zbyli jen dva hoši nad čaji a dýmkou. Bavili jsme se o všem možném i nemožném, zkrátka jako když se dva muzikanti sejdou nad něčím dobrým. Kousek od nás seděl na gauči kluk s krásnou neznámou.

Čekáte červenou knihu? Románek? Básnění? Možná jindy, tentokráte popíšu skutečnost holou pravdou bez kudrlin. Její přítel (kamarád, známý, co já vím) nevypadal, že by se o ní chtěl dělit, takže do naprostých detailů také zabíhat nebudu. Bojím se, že by si mě našel a neprovedl by mi nic hezkého. Chvilku jsme na sebe koukali. Někoho mi lehce připomínala, na obličeje mám ale paměť dobrou (Jo Jano, v té tramvaji jsem to byl opravdu já, Petr. Ten v té zelené bundě co na tebe z povzdálí kýval hlavou. Ten co s tebou tehdá chodil do speciálek.) a žádné konkrétní jméno na povrch nevyplavalo, ani útržek příběhu. Vodní dýmka u obou stran udělala trošku náladu a atmosféru. Trochu mě udivilo že na celkem chladné „jarní“ počasí na sobě měla (sice delší ale přece) sukni. Já měl na sobě obyčejné černé džíny, už obnošený hnědý svetr zpod kterého mi trochu vyčuhovala zelená košile. Pomalu se chytali k odchodu a já si v duchu zasteskl, že už musí. Že tam zůstanu v celé místnosti jen já a můj kamarád. (I když ne že by nebylo o čem povídat, nebo jak se bavit.) Poslední co udělala (když její doprovod čekal už u dveří) bylo, že mě poprosila „Můžu?“. Nemám a nikdy jsem neměl v povaze odmítat pomoc ženám, zvlášť když jsou tak krásné. A tak jsem bláhově myslejíc, že bych jí mohl nějak pomoci, odvětil že „Určitě“. Možná jsem jenom souhlasně zabručel. Nečekal jsem, že ona pomůže mně. Že mi na levou tvář obtiskne část své duše a vezme si na oplátku kousek mojí. Já ale nevěřím na flirt nebo lásku na první pohled, která by nevydržela. A proto, jestli čteš předcházející řádky, strašně rád bych tě poznal. Za hodinu nestihnu prozkoumat město stejně jako za desítky let nestihnu poznat ženu. Ta příjemná hodina, možná dvě, byly ale opravdu málo. Alespoň ctěné jméno kdyby mi bylo pošeptáno. Už zase básním… kruci :-) Pokud se mnou nechceš nic mít a jen ti chyběla trocha něhy, nemusíš se ke mně hlásit, můžeš mě ignorovat. Myslím že by to ale byla škoda…