I kdyby byla renesance sebelepší

I když, patřím mezi ně vůbec? Měl jsem práci z oboru, který někteří označují za pavědu. Sourhnné označení "společenské vědy" je myslím dostatečným důvodem. Se zastupiteli toho tábora, který dostává květiny, jsem jednal většinou bez postranních úmyslů a řekl bych, že i na vcelku normální témata. Večer po obhajobě jsem se jako zbytek elity neopil a neměl jsem ani potřebu jako většina anonymního davu ničit si nohy něčím mezi rokenrolem, standartními tanci a pogem. Ani úlevně vyprázdnit žaludek... A v neposlední řadě jsem práci obhájil až na dvanáctém místě ze třinácti prezentovaných. I na první pokus výsledek smutný, žalostný, zvláštní.

Je to jenom můj pocit a nechci nikoho nijak snižovat ani svoji práci nějak nadřazovat. Některé práce z oboru byly prostě horší, nedotažené. Ale byly to učební pomůcky. To se o mojí práci říct nedalo. Ale kam jinam? Do didaktiky to bezesporu patřilo (snad) a pedagogika to nebyla. A nebo je to informatická záležitost? Ale i kdyby byla renesance sebelepší, nepomohlo by mi to. Ale je špané být bez jednoho zaměření? Je špatné znát od každého něco a mít náladu, chuť a čas si to všchno dávat do souvislostí, které mě přesahují? Je špatné hledat pod vším něco jiného a zkoumat, šťárat se v samozřejmostech? Ale co já vlastně vím a umím? Od každého oboru něco a dohromady Něco? A nebo od všeho něco a vlastně nic a dohromady ještě míň? Dokážu vyřešit problém komplexně a nebo se zamotám do složitostí na každém druhém slově?

Nechtěl jsem být tak moc negativní, ale vzpoměl jsem si na věci, které by rád dávno zapoměl. A nebo alespoň těch pár nešťastných dní. Ale měl bych zapomenout. Jsem totiž ve stejné situaci jako v konci ledna. Venku může být jak chce, ale tady je zima, bolest, hořkost. Nemůžu se podívat na dva spokojené mladé lidi sdílející... no snad úplně všechno ...bez symbolu smutku v koutku oka, nemůžu se podívat těm šťastným, lepším a asi i normálnějším z očí do očí bez náznaku závisti. Nebo je to smutek? Nemůžu nic.

Jsem sám. Nechci aby to tak zůstalo, ale já na tohle nemám vliv. Můžu se snažit, ale těch snah už bylo tolik, že se bojím, že na další by nemusela být síla. Jsem smutný i když mám peníze, zdravé příbuzné, maturitu s vyznamenáním a jsem přijatý na vysokou školu. To všechno je hezké, ale pro mě jsou to věci podřadného významu. Já bych chtěl činit někoho šťastným a třeba v takovýchto chvílích naopak využít pomoci cizí. A to mi žádná škola, žádné vzdělání, nic nemůže poskytnout. Snad jen kamarádi. A ti jsou mi teď tak vzdálení...